Současným establishmentem evropských politických stran otřásají protiestablishmentové osobnosti. Odpůrci přímé demokracie vždycky varovali, že demokratická společnost nesmí propadnout populismu. Evropské demokracie byly vždy založeny na představě, že politik či politická strana předloží voličům systematický, profesionálně vypracovaný volební program, konkrétní politickou vizi a volič si ve volbách pak vybírá mezi takovýmito jednotlivými programy politických stran, poté, co došlo k jejich věcné a kritické analýze v nezávislých sdělovacích prostředcích.

Potíž, je, že musejí fungovat všechny články tohoto řetězu. Programy politických stran musejí být inteligentní a nosné a zároveň obyčejným lidem srozumitelné. Sdělovací prostředky musejí být schopny tyto programy inteligentním a zajímavým způsobem rozebrat. A lidi nesmějí být rozčarováni z politiků.

Šokem pro západoevropské politické systémy bylo nedávné vítězství Jeana-Marie Le Pena v prvním kole francouzských prezidentských voleb. Ať už si o Le Penově politice myslíme cokoliv, to, že pro něho hlasovalo tolik "normálních" voličů ve Francii, je známkou skutečnosti, že se možná francouzský volební systém do určité míry přežil.

Politikové mají velký problém. Jak na to neustále poukazuje svým dílem spisovatel Milan Kundera, realita současného života je nesmírně složitá, nevypočitatelná a nezvládnutelná. Žádný politický program ji nemůže pojmout ve své složitosti (a i kdyby se o to pokoušel, voliči by mu nerozuměli - politické programy musejí být voličům přístupné). Existuje tedy rozpor na ose: složitá realita - nedokonalý politik - občan, který chce být spokojen, ale o politiku se zas tak příliš nezajímá a není často ochoten ani schopen studovat podrobně složitosti dnešního života a politiky.

Důsledkem je nutně to, že každá vláda, ať se dostane k moci s jakkoliv v první řadě líbivým programem, se během svého volebního období zdiskredituje. Přistupují k tomu jistě další aspekty: politikovi, který získá moc, se jeho postavení začne velmi líbit. V sobotu o tomto víkendu vysílala britská televize retrospektivní návrat k psychologickému experimentu, který se odehrál ve Spojených státech asi před čtyřiceti lety: byla to hra na vězení. Skupina náhodně určených lidí byla jmenována vězeňskými dozorci a jiná skupina vězni. Velmi rychle začaly osoby, jimž byla dána moc, "vězně" otřesným způsobem terorizovat. Moc korumpuje. Jsem politik, jsem sám s sebou nadšen a potěšen, že jsem vyhrál volby, mám moc a program, který stejně nemůže vyřešit složité problémy reality, tak se alespoň utěšují svou mocí. Není divu, že občan, který toto pozoruje, se dříve nebo později dostane do deziluze.

A funkcí deziluze jsou pak "extremističtí politikové", objevující se v celé řadě evropských zemí. Komentátor Simon Jenkins, jeden z nejinteligentnějších britských analytiků, novinářů, to charakterizoval koncem minulého týdne galerii těchto nových, podivných postav, v deníku Times takto:

"Francouz Jean-Marie Le Pen je rasistický, demagogický agitátor, jehož s porozuměním sleduje dělnická třída ve východní a jižní Francii, kteá se dostala do potíží. Šíří politiku paranoie, argumentuje, že "malý, obyčejný člověk" musí bojovat proti silné centrální vládě. V Rakousku má Strana svobodných Joerga Haider ve vládě šest křesel. V Itálii sdílí Severní liga Umberta Bossiho moc se Silviem Berlusconim. V Dánsku zdvojnásobila Dánská lidová stran Pia Kjaersgaarda svou parlamentní moc. Strany, vystupující proti přistěhovalectví, zaznamenávají úspěchy v Belgii, ve Švýcarsku i v Norsku."

Co si má politický establishment s tímto novým vývojem, s touto deziluzí, která často přijímá rasistické, neinformované rysy, počít? Těžko je tyto věci zametat pod koberec. Z toho Jenkins obviňuje zejména britskou vládu "Nové" labouristické strany Tonyho Blaira, která namísto toho, aby voličům předložila vlastní, energický a jasný akční program, se skrývá za stranickou propagandu a manipulativní marketing.

Je paradoxní, že ve snaze dostat se po téměř dvou desetiletích vlády konzervativců k moci se britští labouristé uchýlili k manipulativním, marketingovým praktikám. V předvolebním programu nepředložili voličům jasnou, novou, politickou vizi, ale vypracovali ho na základě průzkumu tzv. "focus groups": zjišťování, co chtějí obyčejní voliči, zejména ti, dosud při volbách nerozhodnutí. Jenže volič není profesionál, nemá po ruce aparát expertů, nemá řešení pro složité politické či ekonomické otázky. Obrátí-li se vláda na něho s otázkou, co tedy má u moci dělat, dostane se jí většinou jen rozporných, emocionálních, politicky podružných populistických podnětů.

Je paradoxní, že britská vláda se v současnosti dostala k moci v důsledku lidového populismu - ptala se občanů, co si přejí, a dostala v podstatě odpovědi, jako v té pohádce: "Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co". Občané například odpovídali, že chtějí radikálně snížit daně, ale zachovat sociální služby, financované z těchto daní.

Svou na nestabilním, voličském rozmaru založenou moc si ovšem nynější labouristická vláda chce v Británii zachovat. Simon Jenkins v témže komentáři rozbírá charakteristické rysy nedávno zavražděného holandského politika-"extremisty" Pima Fortuyna, který podle jeho názoru byl prý právě důsledkem nedostatečnosti establishmentové politiky:

"Pim Fortuyn symbolizoval novou demokracii v Evropě. Většinová reakce komentátorů v Británii a jinde byla vůči němu pohrdání. Tato reakce byla pošetilá a demokraticky nezralá," píše Jenkins a pokračuje:

"Fortyun byl bohatý, byl to homosexuál, byl svobodomyslný, uměl se dobře vyjadřovat a ekonomicky zastával thatcherismus. Chtěl ukončit přistěhovalectví do Holandska, protože mu vadilo, že z Holandska vzniká cizí země. Mnoho muslimů odmítalo hovořit holandsky a stavěli se proti holandskému liberalismu ohledně narkotik a homosexuality. Fortyun byl netolerantní vůči muslimům, protože shledal, že jsou muslimové netolerantní vůči němu. Zdůrazňoval, že se všechny společnosti snaží bránit svou totožnost a regulovat sociální změny." Jenkins se domnívá, že politická filozofie, jakou představoval Fortuyn, je autentickou "třetí cestou" v současné Evropě. Silně protestuje proti tomu, že v Británii by se takoví outsideři do politiky (v důsledku většinového systému a vlivu velkých politických stran) vůbec nedostali:

"Britský politický systém by odmítl tyto nové příchozí jako 'nezkušené'." Minulý týden se v Anglii konaly každoroční komunální volby (kdy se volí část osazenstva místních úřadů). Jenkins, který si nebere ve svých komentářích servítky, je charakterizuje jako "každoroční festival pohrdání": "[Elitářské] celostátní sdělovací prostředky se posmívaly voličům, že na několika místech zvolily starostou přímou volbu místního člověka. Vysmály se voličům v městě Middlesbrough, že si zvolili starostou bývalého policistu a voličům z Hartlepoolu, že proti kandidátu Labouristické strany si zvolili kandidáta, oblečeného do kostýmu opice." (Jiná věc je, že jakmile byl "opičák" zvolen, kostým sundal a prohlásil, že bude úřad starosty zastávat zcela seriózně. Vlastně tím porušil svůj předvolební program, ne?).

Jenkins pokračuje: "To, že voliči dávají ve volbách před politiky přednost bývalému policistovi anebo opici, by ve většině zemí znamenalo varování, že je něco špatného s volebním systémem. V Británii se dospělo k názoru, že je něco špatného s voliči. Ministr ústední vlády pro komunální úřady se prý už vyjádřil, že uvažuje o tom, že přímou volbu členů komunálních úřadů labouristé napříště zakážou, aby nedocházelo k odmítání labouristických kandidátů demokratickými voliči. "

Doufejme, že si to Blairova vláda ještě rozmyslí. Právě pokusy omezit takovéto vyjadřování vůle lidu vedou k voličské frustraci a posléze k vzrůstu podpory populistických stran. Britský systém přímé volby starostů obcí a komunit byl vždycky nesmírně účinnou protilátkou proti vlivu establishmentových politických stran.

A jak je to s přistěhovalectvím? "Obava z imigrantů je snad nejstarším palivem motoru politického zřízení. Historicky dav v Lodnýně vždycky útočil na Hugenoty, katolíky, židy, Velšany, Iry, Číňany, černochy a Indy. Není divu, že strach z cizinců je podstatou nové politiky.

Tyto impulsy jsou většinou považovány za primitivní dělnické pudy, vyvolávané strachem z hospodářské konkurence. Na Fortuynovi bylo podstatné to, že objevil novou podporu pro své sociálníá ochranářství. Začali ho podporovat lidé, kteří se nepovažovali za rasisty, ale argumentovali, že mají právo bránit charakter a kulturu svých měst," píše britský komentátor a dodává:

"Stranické elity v evropských zemích už dlouhou dobu prosazují filozofii otevřených hranic, svobodného obchodu a Evropské unie. Předpokládají, že veřejnost v evropských zemích s tím souhlasí. Tomu tak není. Všichni noví evropští 'kontroverzní politikové'odmítají volný obchod, otevřené hranice a evropskou integraci."

Lze skutečně prosadit liberální představy evropských politiků, kteří se inspirují minulostí, že elity rozumí situaci nejlépe?

Budoucnost ukáže. V důsledku technologických změn je hlas obyčejných lidí nyní v Evropě slyšen daleko více než kdy předtím. Otázkou je, zda se udrží i kvalita veřejné diskuse, kterou dosud měly pod kontrolou elity, a zda nová, technologická "přímá demokracie" (která má někdy tendenci se nebezpečně přiblížit populismu) nevyvolá v evropské politice více problémů, než by mohla vyřešit.

To, aby o osudu lidí rozhodovala samozvaná elita, je však samozřejmě nepřijatelné, ať jsou její úmysly jakkoliv chvályhodné.

A kromě toho, vládnoucí elity musejí být vždycky pod veřejnou kontrolou kvalitních, kritických sdělovacích prostředků, jinak demokracie zdegeneruje. To je totiž jediným korektivem jejich obrovské moci.

Co se však stane v situaci, kdy veřejnost přestane takové sdělovací prostředky vyžadovat, anebo jak může vypadat situace v zemích, kde veřejnost takové sdělovací prostředky nechce anebo nemá ani tušení, jak fungují a mají fungovat?