Bomby se značkou Made in Human Rights aneb proč je krize Charty 77 přítomná i dnes - část II.

Underground, Charta 77 a Charta žen

Nomádská studie zkoumající rok 1968, ideologii lidských práv a postavení ženy

POHLED NA ROK 1968 A CHARTU 77 Z UNDERGROUNDU - ČÁST DRUHÁ

Vypadni ze systému

Rok 1968 a vůbec šedesátá léta přinesla v západním světě nejen novou reflexi a zkušenost moci především díky generačnímu konfliktu, v němž poválečná generace přestala sdílet hodnoty společnosti a vládnoucího systému, který především svou brutalitou připravil mnohým lidem šok a znovu se dostala ke slovu otázka změny systému.

Protiválečné demonstrace a studentské okupace univerzit v New Yorku, na pařížské Sorbonně, v Londýně, v Římě nebo Berlíně, ale i v Tokiu byly "poselstvím mladé generace o odcizení, nesouhlasu a odporu"! Především univerzity se staly místem, kde mladí lidé opět začali zkoumat podmínky své existence a kladli si otázky, zda-li se "mají zařadit do společnosti, do níž se narodili". A nebyla to jen střelba americké nebo české policie do studentů, honičky na černochy nebo vražda jednoho z tehdejších nejvýznamnějších bojovníků za lidská práva M. Luthera Kinga, které začaly zpochybňovat zásadu pohybovat se "v mezích daného systému". Tyto otázky nepřímo navazovaly na společenskou zkušenost předcházející dekády. "V 50. letech si všichni mysleli, že se každý musí zařadit do společnosti, i kdyby nechtěl. Člověk nesměl mít svůj svět, svou citlivost, vlastní vizi. Nesměl se dívat k nebi a myslet si, že to je důležité," vzpomínal Allen Ginsberg.

Zatímco jedna skupina mladých revoltujících lidí například slovy mluvčího francouzských studentů D. Cohn Bendita vyjadřovala nesouhlas s tezí, že s "režimem se nedá nic dělat", jiná skupina, pro kterou americká sociologie našla termín kontrakultura, stála na pozici, že "starý systém nelze změnit". Kontrakultura však se svou nevyhnutelností žít na okraji společnosti zvolila jinou strategii, neboť nechtěla "bojovat o moc, ale o hlavy lidí". Byla hlubší reakcí na dehumanizovaný politický systém a stále víc a víc přetechnizovanou civilizaci a proto v jejím centru byla například obnova přirozených prvků lidské existence jako je duchovní život a přírodní prostředí.

Mladí muži z měst abdikovali na patriarchální životní ponaučení svých bílých otců a odcházeli do přírody za "rudou" moudrostí indiánských šamanů. Do těchto politicky, ekologicky i duchovně formulovaných postojů a tezí se navíc úspěšně vlamovala i psychedelická scéna, které přišla s radikální subverzí samotného vládnoucího systému, nazvaného vědomí. Heslo, které vzešlo z psychedelické kuchyně Timothy Learyho: "Zapni se, vylaď se a vypadni" se stalo jednoduchým neuropolitickým vyjádřením, jak se připravit na "odchod ze své mysli".

Underground - kulturní výhybka před smrtelným objetím establishmentu

Ne náhodou jedním ze zdrojů, který vyživuje v roce 1968 zapouštějící kořínky českého kulturního undergroundu, je "psychedelic sound" a s ním i později přišlo politické poznání, že "underground vytváří lidé, kteří pochopili, že uvnitř legality se nedá nic změnit a kteří ani neusilují do legality vstoupit".

Požadavek jiné estetiky a etiky, vytvářející se "stranou zavedené společnosti" není ani tak pozdní zkušeností z "Pražského jara", ale spíše "stanfordského podzimu" nebo z "Pařížského května". Protože podobně jako si francouzští intelektuálové uvědomili, že je zpozdilé stavět se do opozice proti rozumu, který ovládá logiku opozice, jako je zavádějící proti moci stavět jinou moc a proti pravdě stavět jen jinou pravdu, podobně si underground, tak jak ho formuloval Ivan M. Jirous ve "Zprávě o třetím českém hudebním obrození" uvědomoval, že jeho cílem nemůže být destrukce establishmentu, protože by se tím systému sám vehnal do smrtícího objetí.

Cílem undergroundu bylo proto vytvoření "druhé kultury" nezávislé na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Bylo by totiž zpozdilé stavět proti jednomu systému jen další systém. Pro underground byl Systém symbolem onoho všepožírajícího Molocha moderní moci, k níž konvergovalo jak kapitalistické, tak i socialistické politické zřízení. Proto se underground stal "duchovním postojem umělců, reagujících na odlidštění a zkurvení hodnot ve světě konzumní společnosti".

Undergroundová ilegalita, neloajalita s režimem a odmítnutí dialogu s mocí

Nediskutovat s mocí - Jedna z podstatných a zcela dodnes přehlížených diferencí mezi undergroundem a Chartou 77 spočívala například v otázce, jakým způsobem se obě hnutí vztahovala k moci, legalitě systému a legitimitě.

Zatímco Charta 77 deklarovala svou touhu "vést dialog s mocí", pro underground bylo naopak příznačné - jako i pro jiné představitele subkultury - nepovažovat představitele moci za skutečného partnera pro dialog. Každý dialog s mocí je totiž participací na moci a logice onoho systému, které jedny činí ovládanými a druhé vládnoucími a posléze naopak. Mezi mocí a undergroundem panovalo, jak tehdy napsal Ivan M. Jirous, "ovzduší naprosté shody": establishment nás nechce a my nechceme mít nic společného s ním. Jak napsala Petruška Šustrová: "underground měl menší chuť uchylovat se ke kompromisům a přijímat uniformitu. Snad stojí za poznámku, že z prostředí undergroundu nikdy žádný mluvčí Charty nevzešel, ačkoliv signatářů z tohoto okruhu bylo podstatně víc než třeba z prostředí takzvaně spisovatelského."

Neloajalita s režimem - Zatímco Charta 77 slovy jednoho z předních mluvčích J. Patočky tvrdila například v dopisu adresovaném holandskému ministrovi zahraničích věcí van der Stoelemu, že "stojí plně na půdě legality a její signatáři se cítí loajálními občany tohoto státu, neusilují o žádné politické změny týkající se ústavy nebo zákonů", z pohledu tehdejšího undergroundu nebylo rozumově absolutně pochopitelné a prakticky možné být na jedné straně "loajálním" občanem a na druhé straně zároveň mravním člověkem žijícím "životem v pravdě". Je tudíž komické, jak polistopadoví politologové zcela odhlížejí od reality a dnes píší bezproblémově o Chartě 77 jako o "protikomunistickém hnutí".

Život v undergroundu byl totiž postaven na neloajálnosti téměř absolutní, a jako takový se promítal do všech důležitých rovin veřejného i osobního života. Mladí lidé například opouštěli vysoké školy, protože odmítali vázat svou vzdělanost na zkoušky z "marxáku". Rezignovali na jakoukoliv společenskou otrockou kariéru a programově se vyhýbali práci, protože byla synonymem budování rozvinuté komunistické společnosti. Byli neloajálními občany vůči branné vojenské povinnosti a různými způsoby odmítali bránit "socialistickou vlast". Opovrhovali tzv. oficiální "první kulturou". Svou neloajalitu vůči establishmentu vyjadřovali i svým estetickým zjevem a režim na ně propagandisticky útočil prostřednictvím televizních hesel: "Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás!" Byli v permanentním konfliktu se svými rodiči a nerespektovali jejich autoritu, právě proto, že byli jimi nuceni být vůči režimu "loajálními a konformními", atd.. Tento stav undergroundové neloajálnosti ústící do outsiderovské existence charakterizoval poetickou zkratkou undergroundový básník Pavel Zajíček v básni "Tvůj kraj jako můj kraj jde do prdele" jako zvláštní umění života - "jak nedýchat, jak nebejt, jak nelítat".

Ilegalita - Jestliže Charta 77 neustále deklarovala, že stojí na půdě legality, pak některé undergroundové kulturní aktivity byly často možné jen mimo tuto půdu. Pro mne samotného například spoluvydavatelská činnost undergroundového časopisu "pro druhou a jinou kulturu" Vokno byla možná jen za cenu ilegálních dodávek chemikálií pro tisk ormigových blan, stejně jako nelegální držení a provozování cyklostylovacího tiskařského přístroje.

Schizofrenní cupitání za společenským vývojem

Podle V. Havla "pražské jaro" navodilo "lehce schizofrenní situaci", neboť vedení státu sice se vzedmutím společnosti sympatizovalo, ale zároveň se ho bálo, opíralo se o něj, ale zároveň ho plně nechápalo, přálo mu, ale zároveň je chtělo brzdit, takže nakonec "cupitalo za vývojem". Do podobné dějinné, tedy "lehce schizofrenní situace" byla však uvedena i samotná Charta 77, a to nejen proto, že klopýtala za chaotickým během politických událostí či že z pohledu undergroundu nebylo možné racionálně pochopit, jak může být někdo patočkovským "loajálním" občanem a zároveň mravním člověkem žijícím "životem v pravdě", ale především jejím deklaratorním tvrzením, kdy na jedné straně tvrdila, že není základnou opoziční politické činnosti, ale přitom jakmile došlo vlivem perestrojky k uvolnění, okamžitě se chopila příležitosti a v dokumentu 1/1988 "Slovo ke spoluobčanům" politicky apelovala a vyzývala lidi, aby naplnili své občanství, konečně se vymanili ze své pohodlné odevzdanosti osudu, probudili se z politické apatie, překonali strach a přestali čekat na to, co udělají jiní, dělali něco sami.

Byla to ale tatáž Charta 77, která o sobě celou dobu prohlašovala, že je rozhodnuta jít "netaktizující cestou" a držet se "posvátných principů" morálky, která není úskočná a příležitostná, ale sama o sobě definující člověka. Byla to tatáž Charta 77, která ústy V. Havla deklarovala, že nikoho k ničemu "nenabádá ani nevyzývá".

Charta 77 sice v otázce své identity na jedné straně veřejně tvrdila, že její smysl je otevřený, ve skutečnosti ale byla determinována kasuistikou své intelektuální neschopnosti či nepoctivosti si vyjasnit svůj autentický vztah k moci, loajalitě, legalitě, a to nejen z pohledu undergroundu. Nebylo také náhodné, že to byl právě jeden z nejaktivnějších kulturních aktivistů českého undergroundu František Stárek, který inicioval jako chartista spolu s dalšími 40 mladšími signatáři otevřený dopis tzv. jádru Charty 77 a apeloval na ně, aby se neorientovali jenom na "dialog s mocí", ale aby se obrátili směrem k občanské "pasivní většině". Jeden z tehdejších mluvčích Martin Palouš rozladěně napsal, že je dosti podivná věc hledat odpovědi na otázku co je vlastně Charta 77. Tato drobná dobová ukázka chartistické kasuistiky jen ilustruje její původní schizofreničnost v otázce vlastní identity.

Chartistická oscilace mezi Švejkem a Kafkou

Přirozeně se nabízí otázka, jaké byly motivace či původ této nejasnosti v otázce její politické identity či intelektuální nepoctivosti. Neexistuje samozřejmě jen jeden motivační zdroj, ale naopak konglomerát nejrůznějších často i protichůdných postojů a podmíněný často specifickými osobními přístupy. Přesto to byl však konglomerát, v němž se do určitého okamžiku promítal určitý společenský konsensuální průsečík. Proto mohla být pro jedny signatáře Charta 77 jen pláštíkem loajality, pro jiné skutečně výrazem ideologické politické identity s komunistickým systémem. Jiná skupina byla zas spíše vedena oprávněnými obavami z možné represe, takže nepovažovala za taktické se projevovat otevřeně, což se ale některým absolutním disidentským outsiderům jevilo jako "politická švejkovina" - předstírat, že nejde "o žádný zásah do sféry jakékoliv funkce politické moci", jak oficiálně tvrdil J. Patočka. Charta 77 byla jakýmsi politickým modulem, která se po dopadu na novou realitu ve svých modulárních skupinových zájmech zcela roztříštila.

V rámci subversivní švejkovské koncepce "dodržování" je třeba ale připomenout, že i Švejk je příkladem delegitimizační strategie, neboť i on "efektivně nabourává administrativní mašinérii války a neosobní jazyk rakousko-uherské legality", a že i Charta 77 prováděla v jistém smyslu jakési švejkovství naruby, když přijala na půdě socialistické legality hru režimu v otázce lidských práv, kterou však režim nikdy nemyslel hrát vážně. Tato naprosto radikální asymetrie však byla pro oba hráče v jistém smyslu podobně sebedestruktivně osudová, protože jeden se bez druhého neobešel a co je z politicko-etického hlediska problematické - oba protivníci ji spíše opravdu jen "hráli". Proto oba postihl osud zániku.

Konec Charty 77 byl duchovně nutný pro svou spoutanost s politicky "absurdní" hrou, neboť její kafkovské hrdinství se trochu podobalo panu Josefu K., který chtěl také "vést dialog" se Zákonem. Jak napsal J. Přibáň: "Smířit svět autenticity a Zákona je pochopitelně absurdní". Je však nutno výrazně zdůraznit, že tento neúspěch Charty 77 je naprosto minimální oproti jejím jiným životadárným politickým úspěchům, které se jen zdánlivě mohou jevit jako vedlejší efekty.

Underground - nomádi na útěku ze sociálního pole

V nomádské samizdatové eseji "Mezi Východem a Západem" napsané v osmdesátých letech jsem spatřoval hlavní rozdíl mezi Chartou 77 a undergroundem jako mezi dvěmi odlišnými společenskými skupinami: na jedné straně "sociálně silnými", kteří svou existenci opírají o legitimnost, tj. nacházejí svůj důvod existování v tom, co plyne již přítomně ze zákona, a na druhé straně nomádským živlem "sociálně slabých", jejichž lidská situace není jen důsledkem nějakých nerovnoměrných společenských sil, ale především důsledkem poznání alternativního smyslu a způsobu života, který nebude nikdy a nikde zakotven, například v nějakém v zákoně. Underground jsem chápal jako "sociálně nomádský živel", který netematizuje společenské problémy a nevytyčuje hranice života, aby je dialekticky zrušil, jako proletariát své odcizení či chartisté svou "moc bezmocných", ale putuje životem v krajnosti, která právě svým tvořivým chaosem se stává cestou. Na budoucí zánik Charty 77 jsem nahlížel jako na zákonitý proces její vlastní nepochopené dialektiky.

G. Deleuze napsal, že nomádi nás oslovují, právě proto, že jsou "stáváním", nejsou tudíž součástí historie, protože jsou z ní vyloučení. Jsou to menšiny, které unikají kontrole, ustavičně se probouzejí k životu, proměňují se a vzdorují, aby se mohli objevit v jiné podobě, v nečekaných formách na linii útěku ze sociálního pole. "Stávání je tak často jedinou šancí lidí jak zažehnat hanbu a odpovědět na nesnesitelné!"

Tato duchovní nesnesitelnost je výzvou každému systému a společnosti, protože lidský duch skutečně není, jak napsal M. Novak, spoután realitami určité kultury, ale čas od času dokáže uniknout z její skořápky a spatřit ji zvenčí a zprávy o absurdnu, vnitřním neklidu a odcizení jsou pak svědectvím zkušenosti z "undergroundu".

Poslední část této studie budeme publikovat v pondělí 10.3.