Obhájcům "svobody" kouření chybí základní občanské povědomí
3. 6. 2017
/
Bohumil Kartous
čas čtení
3 minuty
Mnoha lidem nestačí vysvětlit, že se práva a povinnosti stávají zcela přirozeně předmětem společenského, kulturního a vědeckého vývoje a tím pádem právně vymezují svobodu (prostor práv ohraničený povinnostmi) odlišně než před padesáti či sto lety. Dozvěděl jsem se na Facebooku, že bojovníci za "svobodu", pro něž je zákaz kouření ve veřejných prostorech záminkou k obavám z přílišných regulací, vlastně bojují za práva vlastníků. Má být právem toho, kdo vlastní hospodu, aby určil, zda se tam bude kouřit, či nikoliv. A hlavně, nikdo přece nenutí lidi, aby do takového hospody chodil. OK. Tohle říká k výkonu vlastnických práv česká ústava:
Článek 11
(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Vlastnictví tedy není jen právo, jak se mylně domnívají bojovníci za scestné pojetí svobod. Je to z ústavy závazek. Znovu je třeba, jako malým dětem, připomínat, že v minulosti vlastnické právo nabývalo jiných zákonných omezení, že například vlastnické právo umožňující zaměstnávat historicky nebylo omezeno takovou škálou regulací, jaké dnes ochraňují práva zaměstnanců. Přitom bychom, zcela analogicky, mohli tvrdit, že nikdo nenutí člověka pracovat v prostředí, v němž by mu zaměstnavatel ukládal čtrnáctihodinovou pracovní dobu, nebo nedával zákonem stanovenou mzdu.
Ústava je navíc zcela direktivní ve věci poškozování zdraví a říká, že vlastník nesmí poškozovat lidské zdraví. Učiní-li ze svého vlastnictví veřejně sdílený statek, tzn. kdokoliv může přijít do něčí hospody, vlastník podle ústavy nesmí poškozovat zdraví takového člověka. Ani závadným jídlem, ani metanolem, ani kouřením. Míru poškození stanovuje zákon, čímž se opět vracíme k problému společenského vývoje. Je-li prokázáno, jak nebezpečné je kouření s ohledem na zdraví, je nepochybně racionální uvažovat, jak toto společenské ohrožení regulovat. Jinými slovy, tvůrci ústavy předpokládali, že zákon může v závislosti na měnící se situaci závaznost vlastnictví ve smyslu citovaného článku upravovat, což se děje.,
Podobné spory se v dějinách sváděly vždy, ať už došlo na prohlubování ochrany práv zaměstnanců, volební rovnost nebo definice lidských práv. Komické ale je, že Češi ochotně přijímají přihlouplou mediální agendu, která jim doporučuje diskutovat o podružných banalitách, když společnost musí řešit mnoho neporovnatelně důležitějších problémů. Tato provinčnost je - zdá se - neléčitelná.
